Belgie získala nezávislost v roce 1830. V letech 1970 až 1993 se země přetransformovala v lépe fungující federální strukturu. K tomu došlo prostřednictvím šesti státních reforem (v letech 1970, 1980, 1988–89, 1993 a 2001). První článek belgické ústavy dnes zní takto: „Belgie je federální stát složený ze společenství a regionů“.
K přerozdělení moci došlo ve dvou směrech. Ten první se týká jazyka a v širším smyslu všeho, co souvisí s kulturou. Výsledkem je zřízení společenství. Pojem „společenství“ odkazuje k osobám, které spolu tvoří společenství na základě pouta, které je sjednocuje, jmenovitě jejich jazyk a kultura. Belgie se nalézá na zlomové linii, která odděluje německou a latinskou kulturu. To vysvětluje, proč má země tři úřední jazyky: nizozemštinu, francouzštinu a němčinu. A právě tyto tři jazyky vyústily ve tři společenství: Vlámské společenství, Francouzské společenství a Německé jazykové společenství.
Protože tato společenství vycházejí z konceptu „jazyka“ a jazyk „závisí na jednotlivci“, je se společenstvími spojena řada dalších pravomocí. Společenství jsou pověřena kulturou (např. divadla, knihovny, audiovizuální média), vzděláváním, používáním jazyků a dále záležitostmi vztahujícími se k jednotlivci jako je zdravotnictví (léčebná a preventivní medicína) a sociální péče (např. ochrana dětí, sociální a rodinná podpora, přistěhovalecká péče). Mají také pravomoci v oblasti vědeckého výzkumu a mezinárodních vztahů, které s tímto souvisejí.
Ekonomické zájmy a konkrétněji touha po ekonomické samostatnosti položily základ druhému pilíři státní reformy. Výsledkem bylo ustanovení tří regionů: Vlámský region, Region hlavního města Bruselu a Valonský region. Do jisté míry je lze srovnávat s „Bundesländer”.
V rámci různých reforem byly jejich pravomoci postupně rozšiřovány. Během druhé státní reformy v roce 1980 získaly Vlámský a Valonský region svůj vlastní parlament a vládu. Regionu Brusel - hlavní město pak byla tato možnost přiznána během třetí státní reformy v letech 1988-1989. Členy dílčích parlamentů volí obyvatelstvo přímo každých pět let.
Regiony mají pravomoci v oblastech, které jsou spojeny s jejich regionem nebo územím v nejširším slova smyslu. Pravomoci regionů se týkají hospodářství, zaměstnanosti, zemědělství, vodní politiky, bydlení, veřejných prací, energetiky, dopravy (kromě národních drah), životního prostředí, územního plánování, ochrany přírody, zahraničního obchodu, dohledu nad provinciemi, obcemi a svazky obcí poskytujícími veřejné služby. Také zde platí, že jsou kompetentní k vědeckému výzkumu a mezinárodním vztahům v těchto oblastech.
Ve Vlámsku byly pravomoce společenství a regionu sloučeny v jeden parlament a jednu vládu.
Federální stát si ponechává pravomoci v oblasti mj. zahraniční politiky, obrany, spravedlnosti, financí, sociálního zabezpečení, části zdravotnické politiky a vnitřních záležitostí. To nicméně v žádném případě nebrání společenstvím a regionům v provádění své vlastní zahraniční politiky.
Sladění regionálních zvláštností a kulturních identit ve federálním státním uspořádání není snadný úkol, avšak má tu výhodu, že proces rozhodování přibližuje k občanům.